deník - Petra Cisárová Kršáková

deník

 

  •    Při malbě a také při nacházení motivu pro tvorbu, jdou hlavou myšlenky. Přímo souvisí s prací na obraze a také s prožíváním, které s malbou zdánlivě nesouvisí.. Rozhodla jsem se pro psané záznamy, abych sobě i ostatním přiblížila proč a jak obrazy vznikají a jaké prožívání k nim vedlo. Více se tak do tvorby nořím a samotný proces malby se umocňuje. Snad to nebude na škodu a nebudu svými texty ohraničovat Vaši vlastní představivost a fantazii. Jsem ráda a děkuji Vám, že se mnou sdílíte nadšení pro věc a věnujete mé tvorbě pozornost. Vážím si toho.

 

 

z a h r a d y  k r a j i n y

 

   Malby zahrady krajiny vznikají zcela intuitivním způsobem. Noří se z mého nitra. Motiv krajin a zahrad vyplynul bezprostředně poté, co jsem začala v krajině trávit stále více času. Toulky krajinou s mojí psicí mi přinášely do nitra souznění a vizuální bohatost. Obdivovala jsem se tomu co jsem potkávala a začala pracovat na kolekci obrazů Paralelní světy, kde jsem jednotlivé zážitky zaznamenávala. Obrazy krajin a zahrad z posledních let jsou do jisté míry také nastřádanou zkušeností z pohybu v krajině a zkušenostmi s malbou v plenéru. Zde se však nesoustředím na konkrétní viděné místo. Zde nechám promlouvat svoji touhu sáhnout po určité barvě, nechám se vést citem, ať je to něha nebo divost, která je ve mne v tu chvíli nastřádaná. Soustředím se jen na pocity z barvy, liní, bodů a ploch. Hustím, vrstvím, nanáším a sama sleduji co mi vzniká pod rukama. Užívám si tu svobodu, kdy nechám vše samostatně plynout a jsem jen ve střídající se intenzitě prožitku z malby. Zde se netrápím jestli nese obraz stopy, rysy viděného. Zde mám jen jediný cíl a to, aby byl obraz živý. Aby byl živým organizmem, který v jednotlivých místech i celku funguje.

 

   Z a h r a d a  Dodnes si pamatuji moment kdy jsem stála před bílým plátnem a vzala do ruky tenký štětec. Mám chuť na červenou jasně červenou. Cítila jsem klid a chuť jen tak si hrát, jen tak si užívat doteky na plátno. Vytvářet drobné stopy. V řadě, náhodně.  Co z toho bude? Nevěděla jsem velmi co vznikne a bylo mi to jedno. Chtěla jsem si užít to klidné plynutí tvorby, protože ne vždy se to takto daří. Jsou momenty kdy člověk chce vytvořit něco dobrého, má vizi dobrého obrazu a to vytváří bloky, alespoň u mne. Nedaří se potom vytvořit živý obraz. ta živost se tam ocitne samovolně tvorbou. Není na to návod.. Zpět k zahradě. Tento obraz byl nečím úplně novým. Aniž jsem se usilovala, nebo chtěla vytvořit něco nového, před očima mi narůstal výjev zahrady pojatý zcela novým způsobem. Objevila jsem nový rukopis a tvarosloví pro své vyjádření. Bylo to jako objevit kroky pro nový tanec. Byla to nová svoboda. Drobnopis mi dovoloval nechat se unášet. Svobodně jsem sahala pro barvy, které jsem v tu chvíli chtěla použít. Drobnou skvrnou přece nic nepokazím, nemusím se tedy obávat přikládat barvu na plátno. Nemusím se omezovat v množstvím použitých barev. Chci si tu škálu barev dopřát. S drobnopisem se objevila lehkost a hravost. Mé obrazy začaly být velmi barvné a já si tento nový objev začala dosyta užívat.

 

   V  z a h r a d ě   Název vypovídá přesně o "pohledu" na tuto zahradu. Je to pohled dovnitř. Je to život, který v zahradě proudí, odehrává se, protéká a roste. Je zřetelný a přesto ukrytý. Je vnějším světem a přesto vnitřním, schovaný. Tato zahrada v pořadí druhá je spíše luční. Nebudu chronologicky řadit všechny zahrady. Jen tyto dvě vznikly brzy po sobě a byly zahradním oběvem. 

 

   K v ě t y   v   z a h r a d ě  jsou dalším zahradním počinem. Nejsou luční, jsou to pěstěné odrůdy. Rostou si trochu na divoko. Nemají pravidelnou péči a nejsou usměrněné. Pivoňky jsou jejich sestry. Dívám se na ně přes dřevěný plot.

 

   H l u c h a v k y  Jsou v mé paměti od dětských let. Školní sběr. Nejvíce mi jich nasbírala babička. Bílé květy v řadě. Odpočívají ve stínu listů, ve společenství kopřiv a travin. Přesně tak tam jsou.

 

   K r a j  neboli v kraji.  Tento obraz mi evokuje krajinu nějakého fantastického příběhu. Je to vlastně taková "nadmapa". Od mapy se liší tím, že je v obraze citlivost a živost, nenacházíme zde mapovou přesnost a civilnost. Je to dobrodružná, trochu tajemná nadpřirozená krajina. Co v obraze vnímám je propojení tenkých vrstev barvy (skoro tekoucí) a inpulsivní hutné kladení drobnopisu. Líbí se mi ta střídající intenzita. Jako dynamika v krajině.  Křoviny, stromy, louka, cesta, nebe, voda, pole, louka. Vše plyne. A když přece jen se větve stromu na chvíli ustálí a stébla trávy se ni o kousek nepohnou. Je to jen pomlka, je to moment, který zintenzivňuje život v nás a kolem nás. 

 

 

p a r a l e l n í  s v ě t y

 

   Kolekce obrazů Paralelní světy se váže ke krajině. Nepostradatelný a velmi důležitý je samotný pohyb v krajině. Kdy jdu, nasávám, vstřebávám a pozoruji různá epicentra dění. Objevuji zde nová tvrarosloví, bohatost tónů barev a možnosti jejich sousedství v obraze. Poté se usiluji prostřednictvím své paměti přenést prožité na plátno. Chci být v tomto vyjádření poctivá. Skutečně se držím barevnosti, kterou jsem v daném místě viděla, vnímala, cítila. Také tvarosloví se snažím udržet. Jde o to vyjádřit dané místo prostředky, kterými jsem měla možnost je prožít. Mé úsilí nespočívá v realistickém přepisu daného místa. Spočívá v pravdivém, malířsky vyprávěném prožitku. Tato tématika pro mne není stále uzavřená a  tak se během času kolekce stále rozrůstá. 

 

  K o p e c   U r n p í n

   Jako prastaré zvíře, které usnulo v blízkosti města. Jak šel čas, porostlo stromy.

   Vídám jej každý den. Jeho stráně jsou ze strany blíže k městu prudké, tak, že se blíží kolmé ploše. V zimě porostlé dřevinami, pohybem větví listnatých stromů v létě. To co mne fascinuje na tomto motivu je bohatost struktury a živelnost. Způsob pohybu větví (listí), intenzita, proměnlivost a barevnost o něčem vypovídá. Je vyjádřením beze slov. Tanec. pohyb lidského těla v nás budí emoce osobnější, je více spojen se světem lidí, ale přesto, jedná se právě o ten okamžik vcítění se, kdy jsme schopni vnímat "promlouvání světa. Komunikace. Spojení v dialog vědomím. To co získávám jsou odpovědi. A odpověď? Existující a fungující vesmír. Rormanitý, otevřený, nemajíce hranic. Jindřich Chalupecký píše ve své knize Evropa a umění o Usenerovým termínu "speciální bohové", neboli "okamžikový bozi". Jeho teorie spočívá "v náhlém a pomíjivém setkání s místem, věcí, událostí, které neztrácejíce přitom nic na své konkrétnosti, zároveň vnukají pocit komunikace s něčím kosmickým, jež omezenost tohoto podnětu nekonečně přesahuje a je o sobě nezachytitelné a nepředstavitelné ... Nikoli nekonečné o sobě, nýbrž něco nekonečného, božského, se objevuje před člověkem".
 

   K o p e c   U r p í n   v   o b d o b í   l i s t ů.  Struktura. Jak ji ztvárnit? jak ji zaznamenat? Dokonalá, živá, pohyblivá hmota. Zelená. Celek složený s drobných částí. Reliéfní. Místy kupodivu růžová. Dekor je možný. Ale není to dekor, není stabilní, stojatý, ukončený. Ornament? Živý ornament? nebo znak. Ornamenty se mi v mysli pojí s východní kulturou, kde přírodní znaky jsou do ornamentů často přetaveny. Ale pod ornamentem si představuji přeci jen určitou ukončenost. Zatavení, stojatost. Zde je však tvar listu v neustálém pohybu. Pohyb je důležitý. Pohyb je život. Pohyb je naděje, mnohdy obava ze změny. Proměnlivost. Je důležité, aby obraz byl živým organismem. Pak funguje. To je cíl malby. Vytvořit obraz, který je živým organizmem.  
   
   K o p e c  U r p í n,  b í l é  k m e ny.  Konec zimy, začátek jara. Odhaluje svět v období listů skrytý. Konstrukci. Kmeny, větve, je zřetelná i půda, z níž vychází. Nejjemnějsí větve na vrcholech stromů tvoří oblaky, chomáče, vzdušné tvary. Zřejmé, plné, syté, přesto prostupné. Husté a řidší seskupení větví. Niterní noření se do této bohaté skladby. Vzdálenější pohled - jednolitý, přesto členitý, na tóny bohatý "koberec". V jeden moment zasvítí slunce. Ve strání vystoupí kmeny. Bílé kmeny.

   P o d o b e n s t ví . Napadá mne podobenství s drapérií v renesančních obrazech. Působí stejně živě. Jako masa listnatých stromů. Je vyobrazena jako pulzující "prvek". Je v pohybu (živá), i když je na místě a nepredpokládáme, že by tomu mělo být jinak. Draperie by mohly zůstat v obraze samy a měly by opodstatnění, vyjádření (surreální). Také ornamenty na renesančních oděvech v obraze nepůsobí jednotvárně, přesto, že jsou pravidelně rozvržené. Opakující se motiv dýchá svojí komplexností, nestane se fádním, naopak narůstá v obsahu. Je to fungující systém. 

 

   K u k u ř i č n é   p o l e

   Pole. Jisý koloběh, cyklus obrody, životadárná půda. Toto všechno je součástí vnímání. Jako důvod pro zobrazení však převažuje vizuální bohatost. Setkání s terénem zaujímající celé zorné pole. Specificky vytvořený prostor . Procházím polem, sleduji strukturu rozprostírající se pod nohami a všude kolem mne. Je to nevšední. Barevnost, kolorit mnoha odstínů hnědé, béžové a neapolské žluté mne hladí. Je to také dobrodružné a svobodné. Jdu kam chci, napříč krajinou. Kameny, v pravidelném rozmístění plodiny nebo zbytky plodin v nepravidelném. Proto maluji pole, i po sklizni je bohaté.

   P o d o b e n s t v í. Moře voda, pole půda. Vlní se. Můžeme sledovat jejich tvar daný povrchem, pohledem mapovat pohyb. Pole je statické jako moře v obraze, brázdy jsou vlny. Moře má pod hladinou vodní organizmy, pole zase v půdě své. Dotek, fyzické setkání, smyslové.

 

   D r n o v é   p o l e

   Po horizont. Suchá tráva v trsech pravidelně seřezaná, místy přesahuje. Žlutozlatý opar. Dráhy v poli z proschlé hlíny. Místy cítím starorůžovou. Řazení prvků, stébla trávy. Řazení v ploše, na obraze. Jistá pravidelnost a přesto nahodilost. Opět mne to bohaté tvarosloví fascinuje. Myslím, že je to umocněno velkou plochou na které se tento výjev vyskytuje. Stojím uprostřed, jsem v něm. Uvnitř tohoto nevšedního světa. 

   Když sleduji obraz Drnového pole vzpomínam si na to napojení při malbě. Napojení na vzpomínku. Na výjev, který jsem s údivem pozorovala. Držím pastelku, potom tuž a barvu. Ve vzpomínce mi vyskočí barevnost a jednotlivá místa, drn a stébla a tudy vede tenká hliněná cesta. Vybavuji si vzpomínku a ruka tvoří linie, bere barvy které cítím, že tam byly. Rychle, než se to ztratí, dokud to cítím, dokud to vím! Obraz narůstá. Už to vzniká. Nevím jak obraz bude vypadat, nevím v jakých místech a prvcích se obraz shodne s viděnou a prožitou reálnou persepktivou. Jedinou jistotou je cit. Sedím před obrazem a ano. Už jsem skončila, prožité je tam. 

 

   M o ř e

   Pohled do moře, vidím dno. Voda nese dějstvím.  Hra, já v tichém napojení. Intuitivní vyabstrahování do linie, tvaru a barvy. 

 

   V   k a š t a n e c h   A n d ě l  Je začátek jara, je večer. Procházím se svojí psicí parkem za kostelem a pozoruji vzrostlé kaštany. Větve jsou po konci zimy ještě holé. Na jejich konci však již pučí velké pupeny. Napínají se k temně modrému nebi, jako bílé svícny prozářené pouličními lampami. Je to výjev. Mám ráda, to slovo, výjev. V mém slovníku to vystihuje ten moment překvapení, údivu a nevšednosti. Jak to celé uchopit? jak to namalovat. Větevky, pupeny, kmeny, vše prozářené a nebe. Jsou všude kolem mne. Tolik krásných pohledů. Jak vtěsnám tyto krásy do obrazu? do "jednoho pohledu". Stojím před plátnem. Nanáším barvy na paletu. Ano, umbru přírodní, ta tam určitě byla, bílá, paynova šeď, neapolská žlutá a oranžová také siena přírodní, taky kaselská hnědá, ano ta tam byla. A co teď. Nevím. Vzpomínám na ten výjev a v hrudi mi dme dojem a krása a cit. Nevím jak, nevím jestli to zvládnu. Je to jedno. Maluju, nevím co vznikne, ale cítím to. Prostě to cítím. Po nanesení několika barevných skrvn na plátno a linií se dostaví úleva. Ano, je to to místo. Obraz žije, obsahuje ten prožitek, obsahuje vizuální znaky toho prožitku. Je noc, jdu spát. Uvidíme ráno.                                                                                Ráno s napětím přicházím k obrazu. Je to důležitý moment. První dojem. Cítím jestli malba funguje, nebo ne. Když funguje, radost střídá obava. Nezabít ten život v něm. Obava není dobrá. Člověk se stáhne a nepouští život ven. Nepouští život do svého vyjádření. Do malby. Snažím se dostat z té obavy a osvobodit se. Zadaří se to, vím, že nakonec ano. Otázka je jestli v té době nepoškodím co vzniklo. Teď se to zdá být v pořádku. Život a motiv narůstá. Těším se, moc se těším. Cítím, že jsem napojená na ten zážitek a tak vše plyne. Po x dnech, nevím po kolika, skončím. Sedím před obrazem, pozoruji jej. Už ani čárku, už ani tečku. Ne. Obraz žije. Funguje. Už nevím co dodat. Už bych si vymýšlela a tím pádem život v obraze ucpala. Je hotovo. Je to úleva. Tentokrát se podařilo. To je věčná obava malíře. Zda se to opět podaří.